Karolínka a Rozárka jsou nedonošená jednovaječná dvojčátka.

Narodily se v 29 týdnu těhotenství akutním císařským řezem poté, co mi odtekla plodová voda. Celé těhotenství probíhalo v pořádku, bez žádných větších komplikací, nic nenasvědčovalo tomu, že se narodí takto předčasně.

Několik dní po porodu prodělala Karolínka krvácení do mozku 4. stupně. Jako následek těžkého krvácení má spastickou formu DMO (triparézu – poškození tří končetin), sekundární epilepsii – Westův syndrom, kdy při záchvatech dochází k nevratnému poškození mozku, centrální tónickou a koordinační poruchu a výrazné opoždění psychomotorického vývoje.

Prognózy lékařů nejsou optimistické, nicméně my se nevzdáváme a bojujeme ze všech sil. S Karolínkou, ale i její sestřičkou několikrát ročně absolvujeme čtyřtýdenní intenzivní neurorehabilitace, týdenní intenzivní hiporehabilitační pobyty, dojíždíme pravidelně na ambulantní hipoterapii a rehabilitace a 2x do roka absolvujeme také prodloužený hiporehabilitační víkend. Neurorehabilitace společně s hipoterapií je tak pro nás velkou nadějí, jak minimalizovat následky velkého krvácení a vyvrátit tak negativní prognózy lékařů. Neurorehabilitace, ale i hipoterapie jsou však finančně velmi náročné a i přesto, že tatínek pracuje, není v našich silách to finančně zvládnout sami, proto Vás touto cestou prosíme o pomoc.

S Karolínkou Vám chceme moc poděkovat za to, že Vám není lhostejný osud „nemocných“ dětí a snažíte se těmto dětem pomáhat. Jsou totiž dvě věci, které si za peníze nekoupíme, a těmi jsou láska a zdraví. U obou si jejich důležitost uvědomíme až ve chvíli, kdy je ztratíme. Zdraví není samozřejmost, stejně tak není samozřejmost porodit zdravé děti. Osud nám přichystal velmi trnitou cestu a bohužel oběma holčičkám nedal ani šanci poznat, jaké to je poznávat svět, aniž by o vše nemusely těžce bojovat. Karolínce jsou skoro čtyři roky a za tu dobu jsme si vyslechli společně s manželem spoustu diagnóz, snad ještě víc negativních prognóz, několikrát jsme si museli vyslechnout, jak nebude samostatná, jak nebude chodit a pokud ano, tak jen pár kroků a s pomocí chodítka nebo jiné pomůcky, jak bude hodně zaostávat, nebude se vyvíjet tak, jak má, jako zdravé děti, jak na tom bude špatně po mentální stránce, jak bude potřebovat nepřetržitou péči, apod. Pořád dokola si jako matka říkám, že naděje umírá poslední a hlavně Karolínce, ale i Rozárce věřím a děláme s manželem a nejbližší rodinou vše, co je v našich silách. Kdyby mohla láska a víra léčit, věřte, že bychom se my jako rodiče a naše nejbližší rodina a přátelé vyždímali do posledních sil, jen proto, aby Karolínka mohla žít normální život. Bohužel žijeme v době, kdy šance na „normální“ život stojí spoustu peněz a kdy je i velmi moderní medicína na léčbu krátká.

Přes to přeze všechno se nevzdáváme a chceme jí dát šanci na normální život, dát jí šanci se radovat a užívat si radostí i starostí, které si mohou užívat děti, které dostaly ten nejcennější dar – zdraví. Věříme, že láska nevymizela a že společně s Vámi dokážeme dát Karolínce šanci okusit, jaké to je žít normální život, jaké to je postavit se na vlastní nohy, udělat byť jen pár kroků, šanci hrát si s ostatními dětmi a třeba se i rozeběhnout.