Děkujeme všem, kteří jste rozklikli můj příběh a budete pročítat následující řádky.

Dovolte mi, abych Vám poodkryla životní příběh naší rodiny.

Moji rodiče maminka Věrka a tatínek Jiřík byly ideální pár, jejich lásku, úctu, toleranci, harmonii jim mohl kdekdo závidět.

Strašně dlouho se snažili o miminko, ale řadu let jim v tomto štěstí nepřálo. Velice byly z toho smutní, a tak se jednoho dne rozhodli, že si společně adoptují holčičku.

Tou vysněnou holčičkou jsem nebyla já, ale moje starší sestřička Markétka, kterou si rodiče přivezli krátce po jejím prvním roce. Konečně žili spokojeně krásný rodinný život.

Když bylo Markétce osm roků, zjistila maminka, že přišla do jiného stavu. Sami tomu nemohli uvěřit, že se jim po tolika letech povedlo mít „vlastního potomka“. A tak se společně rozhodli, že k mojí sestřičce přibyde další sourozenec.

Zhruba ve 28. týdnu těhotenství přišla pro všechny velká rána a to, když na ultrazvuku zjistili, že mám zkrácené horní i dolní končetiny. V tu chvíli už maminka s tatínkem tušili, že to nebude nejjednodušší cesta.

Od té doby maminka musela se mnou ležet v nemocnici až do porodu. Vzhledem i ke špatným krevním výsledkům. Narodila jsem se předčasně, císařským řezem ve 33. týdnu a to 6.5.1996.

Ihned po porodu mi byla diagnostikována těžká forma ACHONDROPLASIE (zkrácené končetiny). Vzhledem k předčasnému narození jsem musela být po dobu nezbytně nutnou v inkubátoru.

V tu chvíli si moji rodiče sáhli na úplné dno a věřili tomu, že to nejhorší mají za sebou. Bohužel tomu tak nebylo a přišla posléze další rána. Během necelých dvou měsíců bylo zpozorováno, že se mi zvětšuje hlavička a po vyšetření jsem musela podstoupit operaci kvůli hydrocefalu.

A tím začal náš životní boj, kdy se mnou museli rodiče několikrát denně cvičit, jezdit do lázní, chodili do bazénu a podstupovali vše co bylo potřeba k mému zlepšení.

Jak čas plynul, dosáhla jsem hodně pokroků, mám ráda společnost, kamarády, ráda tvořím a vyrábím z korálků. Hodně mě v tom podporovali i oba rodiče. A snažili jsme se přizpůsobit tak trochu „jinému“ životu.

Před dvěma lety přišla pro naši rodinu další rána, a to že nás opustil náš milovaný tatínek, který nás všechny držel hlavně psychicky pohromadě. Tatínek byl pro mě velkou oporou a osobností, a moc často na něj s maminkou vzpomínáme.

Díky mamince, která se o mě úžasně stará a pár přátelům se snažíme založit sbírku, která by mohla dopomoci k tomu, že by mohl přijít den, kdy bych se mohla postavit na vlastní a možná i udělat svůj první krok.

Jste překvapeni? My byly také. Po 24 letech zjistil pan primář, proč to nikdy nešlo. Bylo mi doporučené intenzivní cvičení, které by mě mohlo velice posunout kupředu, ale bohužel není v našich silách tyto rehabilitace pokrýt z vlastních zdrojů, proto se obracíme s žádostí o pomoc na Vás.

Děkujeme všem, kteří jste dočetly náš příběh až sem .

S úctou Kristýnka s mamkou.