Nezbytnou součástí pro Karolínku jsou intenzivní rehabilitace, které jí velice pomáhají.

Na první pohled by se mohlo zdát, že když osud rozdával karty, neměla Kája příliš štěstí. Dostala totiž Černého Petra ve formě dětské mozkové obrny. Kája ale i s touto nešťastnou kartou rozehrála parádní partičku. Za pomoci milující rodiny a přátel svádí se zákeřnou diagnózou lítý boj. Denně cvičí, rehabilituje a sní o tom, že se jednou postaví na vlastní nohy a ujde alespoň krátkou vzdálenost. I když ví, že nemoc nemůže úplně porazit, věří, že se jí povede alespoň remizovat a užít si i navzdory handicapu život naplno.  

Kája se narodila 15. ledna 2013 jako zdravé miminko v Nemocnici Tábor plánovaným císařským řezem, který byl indikován kvůli oční vadě maminky. Všechna vyšetření prováděná v těhotenství byla v pořádku. Již od porodnice jsme bojovali s kojením. Kája neměla dovyvinutou zpětnou záklapku a vše, co vypila, většinou vyzvracela. Tím pádem moc nepřibírala. V 6 týdnech vážila 3,8 kg, tzn. že od porodní váhy 3,5 kg přibrala jen 300 g. Již v 7. týdnu jí dětská paní doktorka naočkovala. Kája v tu dobu neměla ještě ani 4kg. (Až později jsem se dozvěděla, že děti, které neváží 4kg, by se neměly očkovat.)

Zhruba v té době jsme začali pozorovat, že se na nás Kája nepodívá, nezafixuje pohledem objekt. Karolínky pediatrička nás poslala na neurologii a k rehabilitační paní doktorce do nemocnice, kde jsme se dozvěděli, abychom začali společně cvičit Vojtovu metodu. Neurolog shledal jen menší nedostatek ve smyslu menšího zpoždění v psychomotorickém vývoji.

Když Karolínce bylo 14měsíců, odjeli jsme na náš první lázeňský pobyt. Kájinka opravdu intenzivně cvičila a přineslo to obrovské pokroky. Vojtova metoda ji posunula do pozice na čtyři a poté i do samostatného sedu. Po návratu z lázní jsme společně domluvili na změně lékaře a navíc jsme se odhodlali řešit zrakovou poruchu. Postupně se začalo přicházet na diagnózy, kterých jsme se obávali. Karolínce po vyšetření zrakových funkcí byla zjištěna porucha CVI (centrální zraková
porucha), konkrétně nystagmus a zkřížená fixace- pravým okem se dívá do leva a levým do prava. Podstoupila tedy i operaci strabismu. Aby toho nebylo málo, na neurologii nám vysvětlili, že se jedná u Karolínky o DMO (dětská mozková obrna), která postihuje dolní končetiny (spastická diparéza). Alespoň genetika vyšla naštěstí v pořádku.

Začali jsme společně bojovat. Pomáhaly nám různé organizace jako například Raná péče a po 7.roce Karolínky i speciální pedagogické centrum. Všichni se nám snažili doporučit vhodné další možnosti, jak Karolínce pomoci v její léčbě a rozvoji.

Čas utíkal jako voda a z Karolínky se stala slečna, která už potřebuje své kamarády a legraci s vrstevníky, proto začala docházet do školky se speciálními potřebami. Jednalo se o krásné období plné radosti z výletů a ze zábavy vytvořené skvělými lidmi ze školky.

Teď už je Karolínka školačka a navštěvuje běžnou školu, baví ji čtení a kreslení. Je citlivá a velmi společenská, ráda tráví čas s rodiči a malým bráškou na zahradě a také ráda s rodinou sportuje, tak jak ji to tělo a speciální pomůcky (např. upravenou trojkolku) umožní.

V boji o šťastný život s méně překážkami se snaží především sama Karolínka, ale pomáhají v tom další parťáci jako je maminka Nikola, tatínek Honza, bráška Honzík a další členové rodiny a blízcí přátelé.