Lucie vypráví svůj životní příběh…

Moji milí,
dovolte mi, abych se vám představila. Jmenuji se Lucie Šťastná Pařilová. Pocházím z Vysočiny. Šťastná je můj umělecký pseudonym, který se do mě již navždy vtiskl. Mnozí z vás se jistě ptají, proč právě Šťastná? Odpověď je zcela prostá. Protože JSEM šťastná. Moje existence je mi vším. Žiji, dýchám, plním si své sny, tak co víc si mohu přát?

Je mi 31 let. Narodila jsem se bez horních končetin, čehož jste si zřejmě všimli. Myslím si, že svět a vůbec život vnímám naprosto odlišně, než vy ,,zdraví“. ( Uvozovky jsou zde záměrně, neboť se necítím být nemocná, ale někteří lidé mě tak vnímají ). Jsem básnířka, malířka, kreslířka a ilustrátorka. Již jako teenagerku mě bavilo vkládat svůj život do řádků. Poté přišlo velmi složité pubertální období a tužka s papírem šla do koše.

Úspěšně jsem zvládla celou docházku do běžné základní školy. Jelikož jsem velice temperamentní a cílevědomá, nuda v mém slovníku rozhodně neměla co dělat. Bylo jasné, že se po dosaženém základním vzdělání nebudu jen tak poflakovat doma. Přiznám se, že vzhledem k mému handicapu nebylo vůbec jednoduché vybrat vhodnou střední školu. Pán Bůh mě má rád, a tak mi do cesty seslal střední školu v Brně na Kociánce. Vystudovala jsem tříletou Obchodní školu, ze které jsem získala osvědčení. Nestačilo mi to. Rozhodla jsem se, že se pokusím vystudovat Obchodní akademii s maturitou. Pokus vyšel. Cíle v mé hlavě stále stoupaly a najednou jsem seděla u přijímacích zkoušek na Mendělově univerzitě v Brně. Tento pokus mi nevyšel.

Čas plynul a mě to táhlo k aktivizační činnosti se seniory. Udělala jsem si rekvalifikační kurz na pozici pracovníka v sociálních službách. Po následné týdenní praxi v Domově seniorů v Rajhradě jsem zjistila, že tuto činnost vykonávat nemohu, neboť nejsem schopna reálně zvládat přímou péči o naše starší spoluobčany. Také jsem absolvovala rekvalifikační kurz anglického jazyka. Po nějaké době mě umění opět pohltilo. Vrátila jsem se k němu, tentokrát mnohem hlouběji a niterněji.

Tenkrát jsem si říkala, že jednou vydám knihu básní. Jednou… Jak neurčité, až do doby, kdy se sen stal skutečností. Již jsem vydala dvě knihy básní. Střípky minulosti obsahují ilustrace umělecké výtvarnice paní Anety Horské. Kniha Nitro Promluvilo je obohacena mými ilustracemi. Obě knihy jsou odrazem mého života. Obrazy a kresby jsou taktéž vytvořeny na základě mého pocitového vnímání. Maluji abstrakce, kresby, různé neidentifikovatelné tvary, které se mi momentálně zrodí v hlavě, stejně tak jako v nitru, ale také zvířata, přírodu atd.

Již několik let jsem v sobě ukrývala svůj obrovský životní sen – stát se řidičkou. V říjnu 2018 jsem nastoupila do autoškoly pana Pemla v Přelouči. Přes veškeré fyzické a psychické vyčerpání jsem úspěšně zvládla i tento cíl. Dnes mám řidičský průkaz. Jupí! V budoucnu si přeji cestovat. Momentálně pracuji na svém prvním románu, kromě toho samozřejmě stále maluji. Finanční prostředky, které mi pán Bůh sešle do mé životní poutě, bych použila na své životní potřeby a uměleckou činnost.

V životě jsem si prošla rájem i peklem a s jistotou mohu říct, že navzdory všem strastem rozhodně stojí za to žít…
MILUJI ŽIVOT A VŠE, CO PŘINÁŠÍ…

Vaše Lucie.

 FINANČNÍ PROSSTŘEDKY ZE SBÍRKY BYLY ODESLÁNY PANÍ LUCII, NA POKRYTÍ ASISTENČNÍ SLUŽBY. 

Rodiče malé Aničky by se rádi podělili o příběh jejich milované dcery a společnými silami našli možnost, jak Aničce dopřát plnohodnotný a spokojený život.

Pomozme malému Nicholasovi postavit se na nožky a radovat se se svými kamarády a mladším bráškou.

Pětiletý Nicholas je veselý a chytrý kluk, ale od mala chodil po špičkách. Rád si staví Lego, maluje, zpívá a hlavně plave, protože ve vodě se vždycky cítil nejbezpečněji – nemusel stát na nohou. Vnímal, že se od ostatních dětí liší a nechtěl se zúčastňovat kolektivních pohybových her, aby se mu děti nesmály a nemusel jim stále vysvětlovat proč vlastně chodí po špičkách a nemá pořádnou stabilitu. Nicholasův problém s chůzí jsme několikrát řešili s ošetřujícími lékaři, ale ti nám stále říkali, že to chce čas a že z toho vyroste. My, jako rodiče, jsme už tomu nechtěli jen tak přihlížet a vyhledali jsme odbornou pomoc, kde se s ním konečně začalo pracovat. Jupí!!!

Začali jsme rehabilitovat podle Vojtovi metody, ale když jsme se v lednu 2020 dostali do rukou odborníků ve FN Motol, byl postup velice rychlý. Achillovky byly tak spastické, že rozhodnutí bylo jasné, okamžitě operovat! To pro nás znamenalo, že manžel si vzal v práci dovolenou, aby mohl zůstat doma s 18ti měsíčním synem místo mě a já mohla s Nickym nastoupit do nemocnice. Operace ve FN Motol proběhla prodloužením a uvolněním Achillových šlach na obou nohou. Potom mu obě nohy na 6 týdnů zafixovali vysokou sádrou. Nebylo to vůbec jednoduché; Nicky se nemohl smířit s tím, že místo původního chození po špičkách je nyní úplně nehybný.
Momentálně jsme na 14ti denní intenzivní rehabilitaci zpět ve FN Motol, kde se Nicky učí správně sedět, lézt po čtyřech, zvedat, jaký má mít správný postoj a vlastně znovu chodit. Tyto úkony jsou pro něj nové a bolestivé, ale musí to vydržet. Je to přece šikovný kluk!!

Bylo nám řečeno, že nyní po operaci musíme stále cvičit a cvičit, aby se Achillovky opět nezkrátily a Nicky nemusel jít na operaci znovu. Dostali jsme doporučení na intenzivní cvičení na klinice ATC, které ale bohužel neplatí zdravotní pojišťovna. Já, jako máma na rodičovské dovolené a manžel, který nakonec kvůli koronaviru přišel o práci a je v evidenci Úřadu práce, si nemůžeme dovolit zaplatit tak náročnou rehabilitaci, která je na 4 týdny za 51 000 Kč plus úhrada za následnou ambulantní péči. Tímto bychom chtěli poprosit o jakoukoliv finanční výpomoc, abychom mohli synovi dopřát tolik potřebnou intenzivní rehabilitaci, která mu zlepší kvalitu života a umožní mu, aby si naplno užil dětství s kamarády a hlavně se svým mladšímbráškou.

Moc děkuje Nicky s rodinou